tak tedy něco málo o mně.
Narodila jsem se v krásném kulatém roce 2000
v chovatelské stanici Od Řeky Lomnice pana Stejskala.
Původně jsem byla určena v podstatě na kanape, slušně
řečeno dělat společnici jednomu staršímu pánovi.
Jenže – to panička s pánem netušili, co se skrývá v
jezevčíkovi, případně v nich samotných.
Jarní svod byla, vážení, pěkná otrava. Půl dne mě drželi
na klíně, debužírovali si na vybraných lahůdkách restaurace
Na tý louce zelený, aby pak na mně koukal takový pán, co
ho zajímaly moje zuby, nohy, ocásek, no zkrátka sáhnul mi kam mohl.
Tehdy ovšem panička začala koketovat s myšlenkou, že by stálo za to, aby, když už mám rodokmen,
jsem získala i chovnost (ne že by mi jako jezevčici nějak zvlášť dojímalo nějaké to razítko v rodokmenu).
I se vydali panička s páníčkem po vlastech českých. Nejdřív mě jeli ukázat mému panu chovateli, zda se
mu bude zdát, že jsem narostla tak, jak mám. Pan chovatel byl nadšen – myslím, že vůbec nepředpokládal,
že bych se kdy mohla ukázat na nějaké té výstavě nebo pracovní zkoušce.
Pak se jali silným způsobem obtěžovat rodinu věhlasných chovatelů jezevčíků hladkosrstých
standardních ( dodnes nepochopím, že je ti hodní lidé už dávno nekousli, a místo toho jim věnují
dodnes přízeň a pochopení, spojené například s vypůjčováním různých předmětů, jako teď naposled
pelechu, dečky, nůžek a kdovíčeho všeho ), dále jednu dámu, věnující se chovu drsňáků v menším
provedení, než jsem já, příjemnou rodinu jednoho pana veterináře, své kamarády a známé, a spoustu
lidiček, o kterých třeba jen slyšeli nebo si na internetu našli stránky věnované mým příbuzným.
Výsledkem jejich výletů byly jedny zkoušky vloh, které jsem samozřejmě zvládla, a nepochybně
bych je zvládla ještě lépe, kdyby se panička pořád tak trapně nestrachovala, a dále pro mně daleko
zajímavější a úspěšnější zkoušky nováčků – to vám mě vypustili do takové odporné díry, jejíž zajímavost
ovšem zásadně vzrostla, když do té takzvané nory pánové v zeleném vypustili takové smrduté, vzteklé
zvíře – prý se to jmenuje liška či co.
Panička tvrdí, že musím znát biologii, proto vždycky říkala, že je to liška, i když někteří okolo ní
křičeli při nácviku kočička. Tak nevím.
Podstatné pro mně zůstává to, že tahle zkouška byla mimořádně zajímavá a moc se mi líbilo prohánět
tomu stvoření v noře špeky.
Nesmím ale opomenout ani výstavy – to je strašná otrava, pořád jen čekáte, až nakonec vás chvíli vlečou
na něčem, čemu říkají výstavní vodítko, nechají vás několikrát popoběhnout v kruhu, pak vás prohmatají,
podívají se vám do tlamy (jako by jim bylo něco do toho, co jezevčík vyškemrá od ostatních vystavovatelů
a návštěvníků – že by taky rádi kousíček něčeho dobrého ?), znovu vás nechají obíhat tvar, kterému říkají
kruh, ale podle mého je to čtverec – přeci poznám kruh.
Pak člověk, co stojí uprostřed, něco vyplní do vašich papírů, diktuje slečnám, které píší na takové směšné
papírky, paničce vrazí do ruky jakousi barevnou stužku a konec. A tímhle zabijete celý den. Hrůza.
Až mi jedno léto nějaký hloupý hafan tyranosauřím způsobem chytil za záda a byla z toho operace.
Náramně jsem si tu péči o sebe užívala, i když trochu dramatické to bylo – zrovinka pár dní před tím, než
jsem měla jít na vyndavání stehů, mého veterináře vyplavila voda.
Povídali tenkrát v televizi, kterou doma všichni sledovali, něco o povodních či co. Nakonec se i tohle
vyřešilo, ale neměli jsme moc čas na nácviky na podzimní zkoušky, tak jsem alespoň volný čas věnovala
vymýšlení, jak vyzrát na paničku a její výstavy.
Vážení – podařilo se mi to. Hned rok nato jsem vyzkoušela svou novou, zázračně působící metodu –
lehnu a neudělám ani krok. Mazlit se budu všude, ale jak mi navlečou na krk ten kus kůže, na kterém
mám vznosně běhat těch umrněných pár minut, končím. Přikrčím se, předvedu strach, a je to.
Jenže panička kontrovala. Usoudila, že přišla chvíle, abych měla štěňata. To jsem netušila, do čeho všeho
se mě snaží namočit.
Začalo to dlouhou cestou někam, kde jsme nikdy nebyli - země byla placatá, žádný pořádný kopec,
panička celý večer a něco málo dne bezmocně koktala, taky ne zrovinka česky, zkrátka jsem se za ni div
nestyděla. Došlo i na seznámení se psem, který možná byl i krasavec a hodný, veselý chlapík, jenže k čemu
mi to bylo, když prý jeho jediným úkolem bylo zajistit mi početné potomstvo, což nebyla zkušenost nijak
příjemná.
Po návratu domů jsem byla dva měsíce jak vyměněná, bylo mi tak zvláštně, až se na svět dostalo pět mých
dětí. Ti otrapové se mi akorát pořád snažili vyssát z těla snad i duši, pak sice začali žrát sami, ale pro změnu
se postavili na všechny čtyři, a to snad bylo horší než předtím, protože jsem se stala nejoblíbenější hračkou,
kterou je třeba rozžižlat, ohlodat div ne na kost, honit se s ní a za ní - zkrátka o jejich raném dětství Vám,
zkušeným vychovatelům, nemusím psát víc.
Uplynuly další dva měsíce a mrňata mě postupně opouštěla, až zůstala doma jen Anny. O ní se snad ani
nebudu zmiňovat, protože můj život totálně převrátila. Kromě toho, že okupuje všechna mnou milovaná
místa, domnívá se, že každá tyčinka a jiná dobrota je výhradně pro ni, že páníčci si budou hrát jen a jen
s ní a s nikým jiným, tak i na vodítku chodí blízko mně.
Za odměnu jsem v pozdním létě absolvovala pracovní soutěž, která - ač nedopadla úplně podle mých
a paniččiných představ (jenže uspějte, když za Vámi stojí zrovna ona - ale o tom si můžete počíst ve starších
novinkách) - mi vynesla II. cenu v práci na divočáka.
Loňský rok byl plný zvratů. Nejdřív se opět nastěhovala Ambalika, na kterou doma křičeli "Bali" - jenže
ona byla jak tupá, všechno jsme jí museli všichni učit, od toho, jak se jmenuje, po tu trapnou skutečnost,
že loužičky doma vychovaný pes nedělá - práce to bylo jak na kostele. Sotva se to maličko povedlo (ještě
že byla hodná a alespoň se vychovávat dala a zásadním způsobem neprotestovala), objevil se u nás doma
člověk, co se dušoval, že je Balinčin nový pán. Panička vystěhovala Bali zgruntu - zmizel pelech i polštář,
v závěru i Bali. Později jsme dostali mailík, že Bali už není Bali, ale Matylda, že okamžitě ovládla umění
spát v posteli, provokovat ostatní, dostat do závislosti na sobě svého spolubydlícího, omotala si majitele
včetně rozvětveného příbuzenstva (občas s drobnou uvykací fází) okolo všech dostupných končetin, zkrátka
že se má báječně. Z toho mám radost. Viděla jsem jí pak i v září na klubové výstavě, no je to holka pěkná,
tak ještě aby projevila trochu šikovnosti a budu z ní mít ohromnou radost.
Sotva jsem si trochu odpočinula od toho náporu dvou dětí najednou, přehouplo se jaro do léta. Anny
začala cvičit na zkoušky a mně panička podezřele často brala s sebou, hlavně na noru. Nácviky zvládám
už dlouho hravě, tak jsem jejímu snažení moc nerozuměla, ale nenechala jsem si jedinou příležitost ujít.
Pak přišel ten zvláštní víkend - nejdřív jsme cestovaly s paničkou a Anny snad celý den, tu vlakem, tu
autobusem, nakonec autem (ochotný pan pořadatel pro nás zajel na autobusové nádraží, abychom trefily
správně cíl cesty). Ocitly jsme se na tábořišti, přetékajícím stany, auty, lidmi a jezevčíky. Nezbytné losování
proběhlo už v pátek večer - samozřejmě jsem díky paničce startovala na konci dlouhé řadý soutěžících.
V sobotu začala soutěž - pro mně první skutečné setkání s liškou. V noře chyběly mně tak známé zarážky,
liška mi čučela do očí, vydávala zvuky, které "naše" lišky obvykle nevydávají (neboť se nudí uzavřené
v kotlích, zatímco já slintám jak šílenec za zarážkou), představte si, že i nadávala. Potvora chlupatá. Tak jsem
jí naučeným grifem natlačila do třetího kotle a šla pryč. Co bych si tak s tou zrzaticí vykládala. Na zbytečné
řeči nemám náladu. Panička se tvářila zoufale, pořád mi posílala do nory znovu a znovu, ale fakt nevidím
důvod, protože liška spolehlivě tvrdla úplně na konci nory.
V neděli byl program stejný - také jsem stejně zapracovala. Jednou se mi tedy ta zrzatka drzá (jiná než
v sobotu) pokusila zdrhnout až na komín mezi kotly, ale suverénně jsem jí seřvala a dotlačila zpět. Tím
to pro mně bylo uzavřené. Panička měla stejně zoufalý výraz i podruhé. Pomalu prosila, abych v noře zůstala,
ale proč ? Co bych si tam počala - měla snad liška karty, abychom alespoň hrály prší ?
Výsledkem je to, že noru mám naostro slíbenou podruhé. Snad už ty zrzatky budou rozumnější. Prý pořád
nechápu, co se po mně v noře chce.
Do toho si panička začíná psát s celým světem, takže nejasně tuším, že mi chystá další rodičovské povinnosti.
Další rok se přehoupl. Mé obavy byly oprávněné. První variantou pro odjezd do cizích krajin
byla Itálie, ale nakonec jsme jeli kousek od Vídně do vesničky Strasshof. Mým ženichem
pro letošní rok byl Suddebok-Uruk. Tedy, tentokrát to bylo jiné "kafe" než poprvé. Pes
mi byl sympatický od první chvíle, dokonce jsme si spolu i hráli za nebývalého údivu mých
pánů a paničky od Uruka. Anny jela se mnou jen jako doprovod, což jí pěkně štvalo, že nebyla
pro tentokrát ona ta důležitá.
V průběhu dubna jsem za nepříliš optimálních okolností porodila další čtyři děti - tři kluky
a holčičku. Protože jsem už matka zkušená, zvládla jsem hravě přehodit své povinnosti na mé
dospělce doma, takže Anny se sama zaúkolovala hraním si s malými a já si tentokrát své
mateřské povinnosti celkem užila.
Mé děti během jara odrostly natolik, že nás pomalu opouštějí do svých nových domovů. Konečně
mám trochu času sama na sebe a na svá hobby. Mou největší letní vášní je plavání,
a tak si říkám, že by tohle počasí mohlo vydržet co nejdéle.
Přeji Vám krásné léto a dlouhé vlahé večery, které nejvíce miluji u grilu (občas z něj totiž
něco dobrého upadne i pro mně).
