Vážení a milí,   

  Zdá se, že bych se měla představit i já.. Na své rané dětství si příliš nepamatuji,ale to asi nikdo z nás.
Dlouho nás dětí bylo doma pět, pak se náš počet snížil na tři, a nakonec odvezlii mé sestry 
a zbyla jsemdoma sama se svou mámou. 
   Někdy až lituji, pořád mě totiž peskuje a vychovává,to mí sourozenci jsou na tom nepochybně lépe.
Mají své páníčky obtočené okolo paciček, zatímco u nás doma jsouuž všichni otrlejší,  a tak obtočit 
si je okolo mých paciček je zásadně těžší. 

Z mé výstavní kariery zbyly trosky - podařilo se mi totiž pokaždé znemožnit 
účast háráním, tak jsem byla ušetřena běhání v kruhu. Mně to tedy nevadí,
já se ráda ukážu, zvláště když následuje podrbání a pochvala, ale taky nebrečím, 
když se výstavy neúčastním.Strašně jsem povyrostla, zvláště poté, 
kdy jsem úspěšně splnila zkoušky.  Nejdřív to začalo tréninkem 
v polích. Nechápala jsem, co bych tak asi ještě mohla vylepšit, protože výborně umím hlásit ježka 
na zahradě, honím kočky po stromech  a plotech a tuhle jsem – za pomoci sestry  Ambaliky – dokonce
vykutala myš. Taky mi baví utíkat za opeřenci, i když ty potvory využívají svého létacího potenciálu
a vždycky zmizí, sotva se pořádně přiblížím.

  S pokročilejším jarem se panička rozhodla seznámit mě s liškou. To Vám je zvláštní zvíře. Proti mé maličkosti je větší, dost smrdí,
 ale zjišťuji, že je neuvěřitelnou zábavou   na něj dotírat a řvát u toho. Když mi pustí do nory, to bych nejraději vykutala zarážku 
 a pořádně lišce napráskala, ale doma se tváří, že stačí, když štěkám. Doufám, že se s tou zrzandou uvidím často. Loni v létě už jsem
 se tak strašně těšila - jely jsme s paničkou a mámou někam příšerně daleko - ale tam se se zrzkou potkala jen máti. 
  Vyprávěla mi to večer ve stanu, no úplně jsem se viděla na jejím místě - to já bych neváhala, vletěla k lišce, jen by chlupy lítaly - 
 jenže panička mě zapomněla přihlásit   na klubové zkoušky, takže jsem zase dělala jen doprovod. A to všechno poté, co jsem 
 o třech nohách krásně prohnala lišku norou týden předtím. (Ty tři nohy vysvětlím  hravě - chtěly jsme paničkám s Rianou předvést 
 souboj, jenže jak nás od sebe začaly trhat, Riana čapla mojí nohu do zubů a už to bylo - kvičela jsem jak na lesy, pak   jsem na nohu 
 vůbec nestoupla, páníček pomalu odmítal druhý den vstávat, že budu na zkouškách nanejvýš za trubku - ale sotva jsem lišku zacítila, 
 tak mi ta noha přestala  bolet ukrutně, už bolela jen tak, že se s tím dalo prolézt norou).

  V plném podzimu ještě panička překonala vlastní strach a přihlásila mně na zkoušky vloh. Jéje - ona měla větší strach než já, 
 a to mi není vůbec jasné proč. Přeci jsem šikovná a spoustu toho umím, jenže panička mi nevěřila, že zvládnu hlasitost. 
 No, mám sice z hlasitosti trojku, ale to proto, že když kus ode mně vyletěl bažant, tak jsem se na něj samozřejmě neohlížela - přeci 
 vím, že ti pernatci se zvednou ze země dřív, než se k nim přiblížím na rozumnou lovnou vzdálenost. Paní rozhodčí mi to ale 
  neodpustila, protože mi celou dobu podezírala, že jsem rozmazlená (pán tvrdí, že paní rozhodčí má pravdu).

 Zima už je taky fuč a s novým jarem se doma údála spousta zajímavých věcí. Představte si, že skoro uprostřed února, zima až praští,
a páníček najednou čapnul mámu a hurá někam pryč. Vůbec jako by nepostřehl, že mi doma zapomněl ! No a panička ? Kdoví kde
lítala, protože se vrátili domů pozdě v noci, já už celá vyděšená, kde jsou, máma byla jak vyměněná a najednou, že prý byla máma 
na výletě v zahraničí a já nic ! No úplně jsem to obrečela. Ale za dva dny jsem jela i já, i máma. V té zemi mluvili tak zvláštně, doma
tak rozhodně nemluvíme - prý německy - ale já zase pro změnu musela čekat v autě. Jako bych byla nezpůsobná nebo co. Za chvíli
se všichni vrátili, máma v očích měla takový podivný lesk a rozhodně s ní nic nebylo. Byla bycb na celou příhodu zapomněla, nebýt 
toho, že o dva měsíce později panička vybalila nějakou bednu či co, pěkně ji povlékla, ale pustila do ní jen mámu a já zase ostrouhala.
No a jedno odpoledne - moje vždycky štíhlá máma měla v té době přímo odpornou nadváhu - máma rozškubala pelech, a pak  jí v noci
začalo něco pištět v té bedně, kde byla beze mně - utíkala jsem jí zachránit, ale ona mi od sebe vyhnala..... Pak se začala chovat, jak 
když nejsem snad její, ale už jí to trochu přešlo, tak jsem se odvážila do boudy nahlédnout. Víte, co v ní je ? Něco strašně malého,
ve čtyřech vydáních, piští to, štěkat to pořádně neumí, a panička tvrdí, že jsou to mí sourozenci. Cha, to bych se na to podívala, Přeci 
mí sourozenci by museli být alespoň tak velcí, rozumní a úžasní jako jsem já ! A tohle ? Ta komiksová parodie na psa ? Prý vyrostou, 
prý jsem byla taky taková, ale to jim nevěřím. Zato máma už je zase jako proutek.

Ve volných chvílích, kdy nikdo nehlídal, jsem se potajmu připlížila k bedně. Tam Vám leželo něco, co jsem tedy v životě neviděla.
 Máma se dušuje, že to jsou malí jezevčíci. Schválně jsem tedy čekala, jestli se to začne zvětšovat nebo co, a představte si, že ano.
 Časem se to dokonce postavilo na vlastní tlapy, pak to začalo baštit to co já, no a nakonec se na to začalo volat jmény a chodí to
 s námi ven  (to jako s mámou a se mnou). Je to docela zábavné, protože si to se mnou hraje, můžu to srolovat pod sebe a vyhrát
 každý vzájemný souboj, ale strašně to kvičí, když to má pocit, že tomu ubližuji. Z těch prťousů jsem si nejvíc oblíbila Barbuchu.

Teď nás ale začínají opouštět, vždycky někdo přijede a některé prtě naloží do auta a tradá - je pryč. No to by mi zajímalo,
jestli nakonec odjedou všichni, nebo jak. Jestli jako jo, jo, tak jsem celkem v klidu. Ale jestli ne, jo, no ty brďo, to si nedovedu
ani představit.
 
Do toho se máma letos snad zbláznila, sotva vidí větší louži, tak už v ní vězí, a nekouká vůbec na to, že mi klíďo vezme dráhu
a já abych jak trubka čučela na břehu (přeci si zásadně nezamáčím břicho, nejsem přeci šílenec). K tomu ty horka, já na sobě kožich....
To zase bude léto......

 
Vaše momentálně lehce otrávená
                                                                                                                                                                   Anny

           
Moje fotky z loňského léta  : vlevo jsem v řepce, vpravo utahaná  a odpočívám.